Jelen evropský (Cervus elaphus)

Samec jelena evropského v londýnském Richmond Park (Original photo on Flickr (<a class="external free" href="http://www.flickr.com/photos/smudge9000/2207401280/" rel="nofollow">http://www.flickr.com/photos/smudge9000/2207401280/</a>))

 

Jelen evropský (Cervus elaphus), patřící mezi jelenovité sudokopytníky, je všeobecně známým symbolem majestátnosti přírody a myslivci jej nazývají vysokou zvěří. Až na ojedinělé skupinky losů, kteří se navracejí do české přírody, je jelen naším největším kopytníkem. Díky svému chutnému masu a kvalitním trofejím je často chován v oborách. Pro myslivce má zvláštní význam, koneckonců všichni jejich patroni jsou zobrazování s jeleními prvky.

TERMINOLOGIE

Možná právě kvůli svému výjimečnému postavení si u myslivecké veřejnosti vysloužil barvitá pojmenování, přičemž bylo pamatováno i na nedospělé jedince. Samcům říkají jeleni, samčí zvěři a mláďatům pak zvěř holá. Mláďatům, u kterých se zatím nedá poznat pohlaví se označují jako kolouši. Do stáří jednoho roku se používá pro samečka pojmenování jelínek a pro samičku laňka. Mezi jedním a druhým rokem se z jelínků stávají špičáci a z laněk čiplenky V dospělosti se pak samicím říká laně, zatímco samci jsou běžně označováni dle tvaru či typu paroží. V přírodě tak lze potkat šesteráka, desateráka, korunového jelena apod. Staří samci se mimo říji zdržují většinou samostatně. Mladší samci vytvářejí skupiny. Holá zvěř, tedy samice s mláďaty, tvoří vlastní skupiny, čítající až 50 kusů.

VZHLED

Jelení zvěř přebarvuje dvakrát v roce. První, jarní výměna srsti probíhá od konce dubna do začátku června. Vzniká při něm letní kratší a řidší srst převážně červenohnědé barvy. Podzimní přebarvování začíná v září a končí v říjnu. Zimní srst musí ochránit zvěř před prochladnutím, je delší a hustší a převažuje v ní šedohnědá barva. Ojediněle může mít jelen i jiné zbarvení, například bílé. Mladí kolouši jsou do stáří dvou až tří měsíců výrazně skvrnití. Samcům zdobí hlavu mohutné paroží a od podzimu do jara mají i zřetelnou hřívu. Paroží je každoročně jeleny shazováno. Jeho velikost a tvar je určují především genetické predispozice. Parohy mohou dosahovat délky až 120 cm a váhy až osmi kilogramů. V dospělosti samci mohou vážit až 250 kg s délkou až 250 cm. Laně bývají o třetinu menší. Avšak velikost i hmotnost je v závislosti na poddruhu a podmínkách velice proměnlivá.

PŮVOD A ROZŠÍŘENÍ

Za oblast, kde se vyvíjeli předci jelení zvěře, je nutné považovat střední Asii. Odtud se jelen šířil dvěma směry, na východ a na západ. V současné době obývá mimo nejzazších severních částí prakticky celou Evropu, ostrůvkovitě severní Afriku, Kavkaz, Malou a střední Asii. Kromě toho byl vysazen do Jižní Ameriky, do Austrálie a na Nový Zéland. Původní česká populace, patřící k poddruhu jelena západního (C. e. hippelaphus), byla v minulosti málem vyhubena. Později došlo k opětovnému zazvěření, při kterém bylo použito více forem (mj. jelen karpatský, maral, wapiti). Rozšíření jelenů je nyní soustředěno hlavně do pohraničí. Jeleni preferují zejména listnaté a smíšené lesy s otevřenými plochami. Lze je však najít i v méně úživných jehličnatých lesích a v zemědělských oblastech, kde jsou pěstovány plodiny poskytující jim úkryt a potravu.

Rozšíření jelena evropského (plná kolečka – stálý výskyt, prázdná – občasný výskyt). Zdroj: biolib.cz

POTRAVA

Co se týče potravy, je jelen evropský výlučně býložravec. Složení jeho potravy se mění v závislosti na roční době. Celoročně spásá velké množství travin a bylin. Na jaře spásá rašící vegetaci, v létě se v noci odvažuje vyjít i na otevřenější prostranství a spásá na polích obilí a kukuřici. V zimních měsících, kdy je zem pokrytá vrstvou sněhu, se jelen živí okusováním kůry mladých stromků a letorostů. V některých oblastech je jeho početnost natolik vysoká, že je dokonce považován za významného škůdce mladých stromků.

OBRANA PŘED PREDÁTOREM

Díky své velikosti nemají dospělí jeleni v současnosti kromě člověka příliš mnoho přirozených predátorů. Největší hrozbu pro jelena představuje vlk. Menší jedinci se mohou stát relativně snadnou obětí rysů. Při napadení se samci brání svými parohy. Pokud parohy zrovna nemají, snaží se prvně před predátorem utéct. V horším případě se brání kopáním předníma nohama. Samice se spoléhají hlavně na svou ostražitost.  Během pastvy dohlíží několik samic na bezpečnost a při jakékoliv známce nebezpečí vydají poplašný signál, kterým upozorní celé stádo.

ŘÍJE

Parohy slouží nejen jako obrana proti predátorovi, ale také při poměřováni sil se sokem v říji. Jelení říje probíhá od poloviny září do konce října. Samci mezi sebou bojují o skupiny laní, vytváří si tak osobní harémy. Během říje se jeleni ozývají hlubokým hrdelním hlasem (troubí). Tím se snaží upoutat pozornost samic ve svém stádu a odradit případného konkurenta. Po oplodnění, zůstává zárodek po celou zimu v latentním stavu, takže se mládě narodí až během května či června. Většinou rodí (klade) jednoho koloucha, kterého kojí čtyři měsíce. Samci pohlavně dospějí už ve druhém  roce, ale aktivně se začínají rozmnožovat až ve čtyř letech. Samice dospívají o čtvrt roku déle než samci, ale ten samý rok jsou schopny se už aktivně rozmnožovat.

MYTOLOGIE

"Swimming stags" by Bernietaylor - Own work. Licensed under CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons

Jelení majestátnost se promítla i do umění a mytologie, a to již od paleolitu, o čemž svědčí nálezy jeskynních maleb, například v Lescaux. Jelení paroží, zdobí hlavu Chetitské bohyně Rutaš i keltského boha Cernunnose. Významnou roli hraje jelen i v mýtech severoamerických indiánů či v antické mytologii. Jelen má značný symbolický význam i v křesťanství a bývá vykreslován v mnoha podobách. Jelen či laň jsou symbolem lidské duše, toužící po Bohu. Jelen s křížem mezi parohy pak symbolizuje samotného Krista a je atributem některých křesťanských světců. Takto se objevuje například v legendách o sv. Hubertovi a sv. Eustachu, kteří jsou ještě se sv. Jiljím hlavními patrony lovců a myslivců.

Svatý Jiljí, původem z Athén, je patronem a ochránce lesů, myslivců, pastevců, ale i kovářů, trosečníků a žebráků. Podle legendy měl obydlí ve skalní sluji Každý den ho navštěvovala laň a krmila ho svým mlékem. Laň se pokoušeli ulovit královští lovci, ale unikla jim. Poté, co se o tom dozvěděl král, rozhodl se, že laň uloví. Pronásledoval ji k poustevníkově jeskyni, kde na ni vystřelil z luku. Šíp prolétl do jeskyně, kde pak lovci nalezli postřeleného Jiljího.

Svatý Eustach, původním jménem Placidus, bojoval za židovských válek pod římským císařem Vespasiánem a jeho synem Titem. Proslavil se svou neobyčejnou udatností a byl známý i jako pronásledovatel křesťanů. V době míru velmi rád chodil na lov. Při jednom takovém lovu narazil na skupinu jelenů. Nejsilnější z nich se odloučil a prchal do lesa. Placidus ho pronásledoval, a když ho konečně dohonil a zvedl luk, aby jelena zabil, uviděl, že jelen má mezi parohy svítící kříž. Jelen k němu promluvil jako sám Kristus a chtěl po Placidovi, aby sebe a svou rodinu nechal pokřtít. Placidus vyhledal křesťany, nechal se pokřtít a přijal tak jméno Eustach. Bývá označován jako patron lovců, myslivců a lesníků.

Nejznámějším patronem myslivců je svatý Hubert. Pravděpodobně se narodil v sedmém století našeho letopočtu a vyrůstal na královském dvoře, kde si osvojoval tehdejší etiku. Také se učil rytířským dovednostem, zacházení se zbraní, jízdě na koni či čtení a psaní. V dospělosti, když převzal vládu po svém otci, se věnoval jen lovu a o vládu své země příliš nedbal. Přenechával ji dvořanům, kteří lid zbídačovali. Huberta nezajímal nářek prostých lidí ani jeho nejbližších. Při jednom z lovů se mu zjevil jelen se zářícím křížem mezi parohy. Stejně jako k Eustachovi, i k Hubertovi jelen promluvil a svým zjevením ho přivedl na víru. Vévoda se vzdal vlády i veškerého majetku a stal se řeholníkem řádu sv. Benedikta, nedaleko lesa, kde spatřil vzácné zjevení. Své hříchy se snažil odčinit službou lidu. Později se stal i biskupem.