Jelen sika (Cervus nippon)

 

U nás rozšířený jelen sika, považovaný za poddruh sika japonský (Cervus nippon) je introdukovaným druhem zvěře jako například muflon, daněk a kamzík. Kdysi se k nám dovážel i poněkud větší sika Dybovského (C. n. dybowskii) a obě formy se dále křížily. V některých publikacích je tak popisují pod jedním jménem. V evropské přírodě přežívá déle než 150 let.  Díky své ladnosti, potravní nenáročnosti, odolnosti a přizpůsobivosti se stal vhodným substituentem za jelena evropského. Na jeho výskyt v české přírodě existují dva různé názorové proudy. První z nich považuje jelena siku za významný zvěřní druh obohacující lovecké příležitosti. Křížení s jelenem evropským vidí jako přirozenou evoluční cestu k vývoji nového živočišnému druhu. Druhý názor naopak hovoří o sikovi jako o škůdci lesních porostů, který vytlačuje původní jelení druh.

TERMINOLOGIE

Jelikož sika patří také mezi jelenovitou zvěř, platí pro něj stejná pojmenování jako u jelena evropského. Jako vždy je i zde jedno “ale“. Zatímco jelen evropský se díky svému paroží může honosit i pojmenováním „dvanácterák“, sika až na velmi vzácné výjimky dosahuje nejvýše stupně desateráka. Výjimeční jedinci s košatějším parožím jsou náležitě oceňovány jako význačné trofeje.

VZHLED

Na rozdíl od jelena evropského sikovi zůstává tečkované zbarvení i v dospělosti. Vzorování, tedy rozmístění teček a jejich zřetelnost se mění s regionem výskytu. Pevninské poddruhy mají výrazně větší a zřetelnější skvrny než japonské poddruhy, jakým je i „náš“ sika.  Jak již bylo psáno výše, jelení zvěř přebarvuje dvakrát v roce. Letní srst černohnědé barvy je kratší a řidší. Zimní srst je v porovnání s letní výrazně tmavší. Známý je také ojedinělý výskyt bílých jedinců. Samci mají poměrně jednoduché paroží nepřesahující délku 90 cm, které každoročně v průběhu dubna až května shazují. Mladé parohy se využívají v čínské medicíně. Tvarem těla sika připomíná jelena evropského. Výrazně se však od sebe liší ve velikosti, a tudíž i v hmotnosti. V dospělosti samci váží kolem 55 kilogramů s délkou těla až 145 cm. Laně jsou podstatně menší než jeleni. Jejich průměrná váha se pohybuje kolem 35 kilogramů.

Během letních měsíců žije holá zvěř v mateřských stádech. S matkou obvykle zůstává čiplenka do vlastního prvního kladení, občas s ní však setrvá i do dalšího roku.

PŮVOD A ROZŠÍŘENÍ

Jak již bylo řečeno, předci jelení zvěře pocházejí ze střední Asie. Z původního areálu výskytu jelena siky,  východní a jihovýchodní Asie, zbylo jen pár ostrůvkovitých populací v Číně a na Dálném východě v Rusku. Naopak výraznější populační početnosti dosahuje v Japonsku, odkud byl a je vyvážen do světa. První zmínky o jelenovi sika v českých zemích pocházejí z konce 19. století. První oborou s chovem siků byla poděbradská obora Kluk (od roku 1891). Poté se sika začal dovážet i do dalších obor, například Loučeň, Jabkenice, Opočno, Janovice či Libá. Díky zániku některých obor v první polovině 20. století se sika dostal i do volné přírody, kde se začal velmi rychle rozmnožovat a šířit do okolí. V současnosti u nás máme nejpočetnější volně žijící populaci na kontinentální části Evropy. Největší populační hustoty dosahuje ve čtyřech hlavních oblastech (na západě v souvislém pásmu od Šumavy po Doupovské hory, na pomezí Nymburska a Mladoboleslavska, na Moravě v okolí Zábřežské vrchoviny a na okraji Českomoravské vrchoviny na Moravskobudějovicku). Zatímco jelen evropský je velmi náchylný na změny prostředí, jelen sika se s nimi velmi dobře vypořádat. Nejvíce vyhledává listnaté a smíšené lesy prostoupené zemědělskými plochami. Běžně se vyskytuje i v podhorských, méně úživných jehličnatých lesích nebo naopak v oblastech bezlesí s občasnými porosty keřů. Na našem území preferuje místa zejména se střední polohou, od 200 do 600 metrů nad mořem, výjimečně zabíhá i do daleko vyšších poloh.

Rozšíření jelena siky (plná kolečka – stálý výskyt, prázdná – občasný výskyt). Zdroj: biolib.cz

POTRAVA

Složení výlučně rostlinné potravy se mění v závislosti na roční době. Oproti jelenu evropskému sika hůře využívá vlákninu, a proto je při výběru potravy náročnější. Na druhou stranu při konzumaci velkého množství řepky netrpí jako ostatní jelenovití zažívacími problémy.  Hlavní složkou potravy jsou trávy, které doplňuje okusem listů a letorostů mladých stromků. Okusem jehličnatých monokultur sika kompenzuje nedostatek vlákniny způsobený malým množstvím pastevního podrostu.

ŘÍJE

Až na některé odchylky je způsob života siků obdobný jako u jelena evropského. Siččí říje začíná až v druhé polovině října a trvá až do listopadu. Samci netroubí, ale pískají. Na období říje se skupiny samců přidružují ke stádům holé zvěře. Samci se pak postupně se samici páří na vybraném místě (leku) obdobně, jako je tomu například u daňků. Průběh říje není až tak bojovný, ale samci si své leky náležitě brání. Své teritorium si však brání nejen v období . Svým agresivním chováním zastrašuje i ostatní spárkatou zvěř.  Po zabřeznutí se zárodek přes zimu nevyvíjí a zůstává v latentním stavu. Laň rodí zpravidla pouze jedno mládě v období od května do června. Mládě je krmeno mlékem až do věku 10 měsíců. Osamostatňuje se zhruba v jednom roce a ve věku 16-18 měsíců pohlavně dospívá. Samice jsou už schopny se aktivně rozmnožovat a ve třetím roce kladou svá první mláďata.

V lokalitách společného výskytu s jelenem evropským dochází k vzájemnému křížení těchto dvou druhů. Kvůli velikostnímu rozdílu a načasování říje častěji dochází k oplodnění samice jelena evropského jelenem sikou. Výrazně se tak ovlivňuje genofond původního druhu. Kříženci jsou nadále plodní a vykazují znaky obou druhů. V extrémních případech je možné určit druh pouze geneticky.

MÉDIA