O jelenech

Jelen evropský (Cervus elaphus)

Samec jelena evropského v londýnském Richmond Park (Original photo on Flickr (<a class="external free" href="http://www.flickr.com/photos/smudge9000/2207401280/" rel="nofollow">http://www.flickr.com/photos/smudge9000/2207401280/</a>))

 

Jelen evropský (Cervus elaphus), patřící mezi jelenovité sudokopytníky, je všeobecně známým symbolem majestátnosti přírody a myslivci jej nazývají vysokou zvěří. Až na ojedinělé skupinky losů, kteří se navracejí do české přírody, je jelen naším největším kopytníkem. Díky svému chutnému masu a kvalitním trofejím je často chován v oborách. Pro myslivce má zvláštní význam, koneckonců všichni jejich patroni jsou zobrazování s jeleními prvky.

TERMINOLOGIE

Možná právě kvůli svému výjimečnému postavení si u myslivecké veřejnosti vysloužil barvitá pojmenování, přičemž bylo pamatováno i na nedospělé jedince. Samcům říkají jeleni, samčí zvěři a mláďatům pak zvěř holá. Mláďatům, u kterých se zatím nedá poznat pohlaví se označují jako kolouši. Do stáří jednoho roku se používá pro samečka pojmenování jelínek a pro samičku laňka. Mezi jedním a druhým rokem se z jelínků stávají špičáci a z laněk čiplenky V dospělosti se pak samicím říká laně, zatímco samci jsou běžně označováni dle tvaru či typu paroží. V přírodě tak lze potkat šesteráka, desateráka, korunového jelena apod. Staří samci se mimo říji zdržují většinou samostatně. Mladší samci vytvářejí skupiny. Holá zvěř, tedy samice s mláďaty, tvoří vlastní skupiny, čítající až 50 kusů.

VZHLED

Jelení zvěř přebarvuje dvakrát v roce. První, jarní výměna srsti probíhá od konce dubna do začátku června. Vzniká při něm letní kratší a řidší srst převážně červenohnědé barvy. Podzimní přebarvování začíná v září a končí v říjnu. Zimní srst musí ochránit zvěř před prochladnutím, je delší a hustší a převažuje v ní šedohnědá barva. Ojediněle může mít jelen i jiné zbarvení, například bílé. Mladí kolouši jsou do stáří dvou až tří měsíců výrazně skvrnití. Samcům zdobí hlavu mohutné paroží a od podzimu do jara mají i zřetelnou hřívu. Paroží je každoročně jeleny shazováno. Jeho velikost a tvar je určují především genetické predispozice. Parohy mohou dosahovat délky až 120 cm a váhy až osmi kilogramů. V dospělosti samci mohou vážit až 250 kg s délkou až 250 cm. Laně bývají o třetinu menší. Avšak velikost i hmotnost je v závislosti na poddruhu a podmínkách velice proměnlivá.

PŮVOD ROZŠÍŘENÍ

Za oblast, kde se vyvíjeli předci jelení zvěře, je nutné považovat střední Asii. Odtud se jelen šířil dvěma směry, na východ a na západ. V současné době obývá mimo nejzazších severních částí prakticky celou Evropu, ostrůvkovitě severní Afriku, Kavkaz, Malou a střední Asii. Kromě toho byl vysazen do Jižní Ameriky, do Austrálie a na Nový Zéland. Původní česká populace, patřící k poddruhu jelena západního (C. e. hippelaphus), byla v minulosti málem vyhubena. Později došlo k opětovnému zazvěření, při kterém bylo použito více forem (mj. jelen karpatský, maral, wapiti). Rozšíření jelenů je nyní soustředěno hlavně do pohraničí. Jeleni preferují zejména listnaté a smíšené lesy s otevřenými plochami. Lze je však najít i v méně úživných jehličnatých lesích a v zemědělských oblastech, kde jsou pěstovány plodiny poskytující jim úkryt a potravu.

POTRAVA

Co se týče potravy, je jelen evropský výlučně býložravec. Složení jeho potravy se mění v závislosti na roční době. Celoročně spásá velké množství travin a bylin. Na jaře spásá rašící vegetaci, v létě se v noci odvažuje vyjít i na otevřenější prostranství a spásá na polích obilí a kukuřici. V zimních měsících, kdy je zem pokrytá vrstvou sněhu, se jelen živí okusováním kůry mladých stromků a letorostů. V některých oblastech je jeho početnost natolik vysoká, že je dokonce považován za významného škůdce mladých stromků.

OBRANA PŘED PREDÁTOREM

Díky své velikosti nemají dospělí jeleni v současnosti kromě člověka příliš mnoho přirozených predátorů. Největší hrozbu pro jelena představuje vlk. Menší jedinci se mohou stát relativně snadnou obětí rysů. Při napadení se samci brání svými parohy. Pokud parohy zrovna nemají, snaží se prvně před predátorem utéct. V horším případě se brání kopáním předníma nohama. Samice se spoléhají hlavně na svou ostražitost.  Během pastvy dohlíží několik samic na bezpečnost a při jakékoliv známce nebezpečí vydají poplašný signál, kterým upozorní celé stádo.

ŘÍJE

Parohy slouží nejen jako obrana proti predátorovi, ale také při poměřováni sil se sokem v říji. Jelení říje probíhá od poloviny září do konce října. Samci mezi sebou bojují o skupiny laní, vytváří si tak osobní harémy. Během říje se jeleni ozývají hlubokým hrdelním hlasem (troubí). Tím se snaží upoutat pozornost samic ve svém stádu a odradit případného konkurenta. Po oplodnění, zůstává zárodek po celou zimu v latentním stavu, takže se mládě narodí až během května či června. Většinou rodí (klade) jednoho koloucha, kterého kojí čtyři měsíce. Samci pohlavně dospějí už ve druhém  roce, ale aktivně se začínají rozmnožovat až ve čtyř letech. Samice dospívají o čtvrt roku déle než samci, ale ten samý rok jsou schopny se už aktivně rozmnožovat.

MYTOLOGIE

"Swimming stags" by Bernietaylor - Own work. Licensed under CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons

Jelení majestátnost se promítla i do umění a mytologie, a to již od paleolitu, o čemž svědčí nálezy jeskynních maleb, například v Lescaux. Jelení paroží, zdobí hlavu Chetitské bohyně Rutaš i keltského boha Cernunnose. Významnou roli hraje jelen i v mýtech severoamerických indiánů či v antické mytologii. Jelen má značný symbolický význam i v křesťanství a bývá vykreslován v mnoha podobách. Jelen či laň jsou symbolem lidské duše, toužící po Bohu. Jelen s křížem mezi parohy pak symbolizuje samotného Krista a je atributem některých křesťanských světců. Takto se objevuje například v legendách o sv. Hubertovi a sv. Eustachu, kteří jsou ještě se sv. Jiljím hlavními patrony lovců a myslivců.

Svatý Jiljí, původem z Athén, je patronem a ochránce lesů, myslivců, pastevců, ale i kovářů, trosečníků a žebráků. Podle legendy měl obydlí ve skalní sluji Každý den ho navštěvovala laň a krmila ho svým mlékem. Laň se pokoušeli ulovit královští lovci, ale unikla jim. Poté, co se o tom dozvěděl král, rozhodl se, že laň uloví. Pronásledoval ji k poustevníkově jeskyni, kde na ni vystřelil z luku. Šíp prolétl do jeskyně, kde pak lovci nalezli postřeleného Jiljího.

Svatý Eustach, původním jménem Placidus, bojoval za židovských válek pod římským císařem Vespasiánem a jeho synem Titem. Proslavil se svou neobyčejnou udatností a byl známý i jako pronásledovatel křesťanů. V době míru velmi rád chodil na lov. Při jednom takovém lovu narazil na skupinu jelenů. Nejsilnější z nich se odloučil a prchal do lesa. Placidus ho pronásledoval, a když ho konečně dohonil a zvedl luk, aby jelena zabil, uviděl, že jelen má mezi parohy svítící kříž. Jelen k němu promluvil jako sám Kristus a chtěl po Placidovi, aby sebe a svou rodinu nechal pokřtít. Placidus vyhledal křesťany, nechal se pokřtít a přijal tak jméno Eustach. Bývá označován jako patron lovců, myslivců a lesníků.

Nejznámějším patronem myslivců je svatý Hubert. Pravděpodobně se narodil v sedmém století našeho letopočtu a vyrůstal na královském dvoře, kde si osvojoval tehdejší etiku. Také se učil rytířským dovednostem, zacházení se zbraní, jízdě na koni či čtení a psaní. V dospělosti, když převzal vládu po svém otci, se věnoval jen lovu a o vládu své země příliš nedbal. Přenechával ji dvořanům, kteří lid zbídačovali. Huberta nezajímal nářek prostých lidí ani jeho nejbližších. Při jednom z lovů se mu zjevil jelen se zářícím křížem mezi parohy. Stejně jako k Eustachovi, i k Hubertovi jelen promluvil a svým zjevením ho přivedl na víru. Vévoda se vzdal vlády i veškerého majetku a stal se řeholníkem řádu sv. Benedikta, nedaleko lesa, kde spatřil vzácné zjevení. Své hříchy se snažil odčinit službou lidu. Později se stal i biskupem.

Jelen sika (Cervus nippon)

 

 

U nás rozšířený jelen sika, považovaný za poddruh sika japonský (Cervus nippon) je introdukovaným druhem zvěře jako například muflon, daněk a kamzík. Kdysi se k nám dovážel i poněkud větší sika Dybovského (C. n. dybowskii) a obě formy se dále křížily. V některých publikacích je tak popisují pod jedním jménem. V evropské přírodě přežívá déle než 150 let.  Díky své ladnosti, potravní nenáročnosti, odolnosti a přizpůsobivosti se stal vhodným substituentem za jelena evropského. Na jeho výskyt v české přírodě existují dva různé názorové proudy. První z nich považuje jelena siku za významný zvěřní druh obohacující lovecké příležitosti. Křížení s jelenem evropským vidí jako přirozenou evoluční cestu k vývoji nového živočišnému druhu. Druhý názor naopak hovoří o sikovi jako o škůdci lesních porostů, který vytlačuje původní jelení druh.

TERMINOLOGIE

Jelikož sika patří také mezi jelenovitou zvěř, platí pro něj stejná pojmenování jako u jelena evropského. Jako vždy je i zde jedno “ale“. Zatímco jelen evropský se díky svému paroží může honosit i pojmenováním „dvanácterák“, sika až na velmi vzácné výjimky dosahuje nejvýše stupně desateráka. Výjimeční jedinci s košatějším parožím jsou náležitě oceňovány jako význačné trofeje.

VZHLED

Na rozdíl od jelena evropského sikovi zůstává tečkované zbarvení i v dospělosti. Vzorování, tedy rozmístění teček a jejich zřetelnost se mění s regionem výskytu. Pevninské poddruhy mají výrazně větší a zřetelnější skvrny než japonské poddruhy, jakým je i „náš“ sika.  Jak již bylo psáno výše, jelení zvěř přebarvuje dvakrát v roce. Letní srst černohnědé barvy je kratší a řidší. Zimní srst je v porovnání s letní výrazně tmavší. Známý je také ojedinělý výskyt bílých jedinců. Samci mají poměrně jednoduché paroží nepřesahující délku 90 cm, které každoročně v průběhu dubna až května shazují. Mladé parohy se využívají v čínské medicíně. Tvarem těla sika připomíná jelena evropského. Výrazně se však od sebe liší ve velikosti, a tudíž i v hmotnosti. V dospělosti samci váží kolem 55 kilogramů s délkou těla až 145 cm. Laně jsou podstatně menší než jeleni. Jejich průměrná váha se pohybuje kolem 35 kilogramů.

Během letních měsíců žije holá zvěř v mateřských stádech. S matkou obvykle zůstává čiplenka do vlastního prvního kladení, občas s ní však setrvá i do dalšího roku.

PŮVOD A ROZŠÍŘENÍ

Jak již bylo řečeno, předci jelení zvěře pocházejí ze střední Asie. Z původního areálu výskytu jelena siky,  východní a jihovýchodní Asie, zbylo jen pár ostrůvkovitých populací v Číně a na Dálném východě v Rusku. Naopak výraznější populační početnosti dosahuje v Japonsku, odkud byl a je vyvážen do světa. První zmínky o jelenovi sika v českých zemích pocházejí z konce 19. století. První oborou s chovem siků byla poděbradská obora Kluk (od roku 1891). Poté se sika začal dovážet i do dalších obor, například Loučeň, Jabkenice, Opočno, Janovice či Libá. Díky zániku některých obor v první polovině 20. století se sika dostal i do volné přírody, kde se začal velmi rychle rozmnožovat a šířit do okolí. V současnosti u nás máme nejpočetnější volně žijící populaci na kontinentální části Evropy. Největší populační hustoty dosahuje ve čtyřech hlavních oblastech (na západě v souvislém pásmu od Šumavy po Doupovské hory, na pomezí Nymburska a Mladoboleslavska, na Moravě v okolí Zábřežské vrchoviny a na okraji Českomoravské vrchoviny na Moravskobudějovicku). Zatímco jelen evropský je velmi náchylný na změny prostředí, jelen sika se s nimi velmi dobře vypořádat. Nejvíce vyhledává listnaté a smíšené lesy prostoupené zemědělskými plochami. Běžně se vyskytuje i v podhorských, méně úživných jehličnatých lesích nebo naopak v oblastech bezlesí s občasnými porosty keřů. Na našem území preferuje místa zejména se střední polohou, od 200 do 600 metrů nad mořem, výjimečně zabíhá i do daleko vyšších poloh.

POTRAVA

Složení výlučně rostlinné potravy se mění v závislosti na roční době. Oproti jelenu evropskému sika hůře využívá vlákninu, a proto je při výběru potravy náročnější. Na druhou stranu při konzumaci velkého množství řepky netrpí jako ostatní jelenovití zažívacími problémy.  Hlavní složkou potravy jsou trávy, které doplňuje okusem listů a letorostů mladých stromků. Okusem jehličnatých monokultur sika kompenzuje nedostatek vlákniny způsobený malým množstvím pastevního podrostu.

ŘÍJE

Až na některé odchylky je způsob života siků obdobný jako u jelena evropského. Siččí říje začíná až v druhé polovině října a trvá až do listopadu. Samci netroubí, ale pískají. Na období říje se skupiny samců přidružují ke stádům holé zvěře. Samci se pak postupně se samici páří na vybraném místě (leku) obdobně, jako je tomu například u daňků. Průběh říje není až tak bojovný, ale samci si své leky náležitě brání. Své teritorium si však brání nejen v období . Svým agresivním chováním zastrašuje i ostatní spárkatou zvěř.  Po zabřeznutí se zárodek přes zimu nevyvíjí a zůstává v latentním stavu. Laň rodí zpravidla pouze jedno mládě v období od května do června. Mládě je krmeno mlékem až do věku 10 měsíců. Osamostatňuje se zhruba v jednom roce a ve věku 16-18 měsíců pohlavně dospívá. Samice jsou už schopny se aktivně rozmnožovat a ve třetím roce kladou svá první mláďata.

V lokalitách společného výskytu s jelenem evropským dochází k vzájemnému křížení těchto dvou druhů. Kvůli velikostnímu rozdílu a načasování říje častěji dochází k oplodnění samice jelena evropského jelenem sikou. Výrazně se tak ovlivňuje genofond původního druhu. Kříženci jsou nadále plodní a vykazují znaky obou druhů. V extrémních případech je možné určit druh pouze geneticky.